Homosexualita s otazníky

 

Dnes přináší věda několik vzájemně si odporujících teorií o vzniku a povaze homosexuality. Další instituce, které se k tématu vyjadřují a pro něž jsou tyto otázky dost důležité, jsou církve. A v neposlední řadě je to celá naše společnost, ve které dnes probíhají diskuse o registrovaném partnerství, adopci dětí homosexuálními páry atd.

 

Rozhodl jsem se vyjádřit se k tomuto tématu poté, co mě několik lidí oslovilo s dotazem, jak se k homosexualitě staví moderní psychologie a psychoterapie. Přestože jsou mi tyto obory velmi blízké, budu se tu vyjadřovat za sebe, tedy za toho, kdo čte současnou odbornou literaturu, kdo vnímá různost pohledů a kdo se setkal s lidmi homosexuální orientace.

 

 

Je vhodné rozlišovat mezi homosexualitou a homosexuálním chováním. Homosexualita je preferencí sexuálního partnera stejného pohlaví a obvykle je to celoživotní volba (ke které člověk může dospět během života i například po neuspokojivých heterosexuálních vztazích). Homosexuální chování je ovlivněné situačně a úzce souvisí s konkrétním prostředím či kulturou (sexuální aktivity mezi vězni, ve starém Římě).

 

 

Dočetl jsem se, že dnes existují výzkumy, které popisují, že o sexuální preferenci se biologicky rozhoduje již v prvních týdnech vývoje plodu. Jiné výzkumy biologickou předurčenost homosexuality nepotvrdily. Věda nám zatím tedy jasnou odpověď na tuto otázku nedává a to bychom asi měli mít na paměti - prostě zatím nevíme, můžeme se jen domnívat a já se domnívám, že biologická předurčenost homosexuality existuje.

 

 

V 60. letech se ve Spojených státech prováděly srovnávací výzkumy, které poukázaly na to, že existuje v mnoha případech typická rodinná situace u homosexuálních pacientů, kteří vyhledali psychoterapii. V těchto rodinách byla silná dominantní matka, která na sebe dítě silně připoutala. Otec byl naopak slabý, neprosazující se nebo úplně v rodině chyběl. Dítěti tak v dětství chyběl mužský vzor, s nímž by se mohlo ztotožnit a v pozdějším věku se tak homosexualita stává obranným, náhradním řešením, vynuceným problematickým vývojem osobnosti. Tento závěr už samozřejmě výzkum neříká, to je tehdejší vysvětlení, interpretace. Důležité ovšem je, že podobná situace v rodině bývá zjišťována i u jiných klientů psychoterapie, kteří homosexuálové nejsou.

 

 

Žádné prášky na homosexualitu neexistují. Pokud přijde někdo k psychoterapeutovi s tím, že je zřejmě homosexuál a že jeho zakázka v terapii je toto změnit, pak je podle mě velmi důležité zjistit, nakolik jde "jen" o homosexuální fantazie (které jsou ve věku dospívání normální a vůbec nemusí být předzvěstí homosexuality). Také může jít o homosexuální chování, spojené s určitou situací. V těchto případech bude psychoterapie zřejmě úspěšná. Pokud terapeut spolu s klientem odhalí problém, popsaný v předchozím odstavci a budou na něm společně pracovat, může (ale také nemusí) klient své homosexuální prožívání změnit. Myslím si však, že biologická podmíněnost homosexuálního chování existuje a není ve skupině takto orientovaných lidí žádnou výjimkou. V tom případě může psychoterapie klientovi naopak velmi pomoci si s tímto zaměřením uspořádat svůj život k co největší vlastní spokojenosti.

 

 

Homosexualita je i mezi zvířaty v určitém procentu běžná, zdá se, že příroda obdaří nějakou (poměrně malou) část příslušníků druhu homosexuální orientací. Na tom dnes nemůže lékařská věda ani psychologie nic změnit, ať se nám to líbí či ne. Jistě si nikdo nemyslíme, že homosexuálové mají život jednoduchý - a proto namísto represí či nucené léčby (kterou velmi často prostě neumíme) bychom měli podle mého názoru těmto lidem dopřát kvalitní a spokojený život. Pokud by mohla k tomu přispět psychoterapie (a já se domnívám, že může), pak bude odvádět dobrou a poctivou práci.