Jak jse to s námi vyvýjelo

Partnerské vztahy jsou často považovány za nejdůležitější součást lidského života. Již od dětství o nich sníme, vyhledáváme je a vytváříme. Lidé se ovšem liší svou sexuální orientací, tedy tím, zda vyhledávají pohlaví stejné či opačné. Většina populace je heterosexuální - převažuje u nich tedy erotická a citová náklonnost k opačnému pohlaví. Osoby, které eroticky a citově přitahuje pohlaví stejné, jsou dnes označovány jako homosexuální. Za třetí variantu sexuální orientace je považována bisexualita - což je přibližně vyrovnaná erotická a citová náklonnost k osobám obou pohlaví. Často se o ní mluví jako o přechodném stadiu, než si člověk plně uvědomí svou homosexualitu, či bývá zmiňována ve spojitosti s "rozháranými" osobnostmi, které neví, jaké pohlaví je přitahuje. Ve skutečnosti je to legitimní, existující identita a sexuální kategorie.

Láska ke stejnému pohlaví provází lidstvo od jeho počátků. Během naší historie se však pohled na ni neustále vyvíjel a měnil, od liberálního postoje Řeků až po pronásledování gayů a leseb ve středověku či za druhé světové války. Jaké je postavení gayů a leseb dnes? Je společnost tolerantnější než dříve nebo je homofobní?

Poprvé výraz homosexualita použil maďarský lékař Károly Maria Benkert pro označení jednotlivce, kterého přitahují jen osoby stejného pohlaví a není schopen citové a erotické náklonnosti k osobě pohlaví opačného než je on sám. Do té doby bylo homosexuální chování označováno jako sodomie. Panoval názor, že každý člověk může klesnout tak hluboko, že spáchá sodomský zločin. Až Benkert a další lékaři se zasloužili o to, že se na homosexualitu začalo nahlížet jako na vrozenou charakteristiku člověka. Tím však homosexuály zařadili mezi nemocné - homosexualita byla z mezinárodní klasifikace nemocí vyřazena až v roce 1973. Dnes se na homosexualitu podle pokynů Americké psychiatrické asociace jako na duševní poruchu již nehledí. Společnost pozvolna homosexualitu přijímá jako sexuální variantu, ale stále převládá velké nepřátelství a předsudky.

Jaké je procentuální zastoupení lesbických žen a gayů ve společnosti není lehké určit. Často bývá zmiňována Kinseyho studie (více na straně 6) ze čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Kinsey zjistil, že výlučně homosexuálně jsou orientovaná 4% mužů a 1% žen. Ovšem v roce 1994 výzkumníci v České republice zjistili, že se za homosexuálně orientované považuje jen 0,4% mužů a 0,3% žen. Novější průzkum provedený v Americe uvádí 10 až 15% gayů a lesbických žen. Co způsobuje tak odlišná čísla? Přestože jsou dotazníky anonymní, někteří lidé se ke své sexuální orientaci nepřiznají, pravděpodobně kvůli nízké toleranci ve společnosti, ve které se pohybují. Nejčastěji tedy používáme ony 4%, ke kterým došel Kinsey. Ať už je zastoupení homosexuálů ve společnosti jakékoli, jde o sexuální menšinu, která by měla mít stejná práva a povinnosti jako heterosexuální většina.

Ve své práci bych se chtěla pokusit stručně charakterizovat pohled společnosti na homosexualitu během historie až po současnost.

 

 

 

Homosexualita provází lidstvo od jeho počátku. V některých obdobích byla módní, jindy za projev lásky ke stejnému pohlaví hrozil trest smrti. Lidé, kteří milovali stejné pohlaví vždy existovali, ať už byla homosexualita potlačovaná či nikoliv.

Nejtolerantnější byla k homosexualitě společnost ve starověkém Řecku. Dokonce i v řeckých mýtech můžeme najít spoustu překrásných mladíků, do kterých se zamilovávali muži i bohové. Nejznámějším z nich je Ganymédes, syn krále Tróa, do kterého se zamiloval sám Zeus. Příběh o tomto hezkém chlapci podnítil celou řadu uměleckých i literárních děl, například Platón mýtus použil jako ospravedlnění milostných pocitů vůči svým žákům. Ženy, které se zamilovali do žen, se ale v mýtech neobjevují.

Homosexualita se ve starém Řecku těšila větší oblibě než heterosexuální láska. Nešlo jen o chtíč, Řekové milovali mladíky pro jejich intelekt a pro krásného ducha. Libovali si v namlouvání, jak se dozvídáme od Strabóna. Homosexuální praktiky v Řecku popsal dopodrobna historik Eforus (405 - 330 př.n.l), jeho díla se však ztratila a informace o jeho dílech nám podává právě Strabón (64 - 24 př.n.l.). Popisuje namlouvání řeckých chlapců. Chlapci byli na oko uneseni starším mužem (nešlo o únos v pravém slova smyslu, rodina mladíka o "únosu" předem věděla. Musela však předstírat bránění se. Pokud by ale chlapec nebyl sváděn starším mužem, byla by to pro rodinu společenská potupa). Mladík s mužem strávil 2 měsíce v lesích, kde jej muž poučoval o tom, co dělá muže mužem. Během těchto dvou měsíců docházelo mezi chlapcem a jeho učitelem i k sexu. Někteří zastánci homosexuality tvrdí, že bychom se měli vrátit k tomuto antickému vzoru, neboť adolestcentní homosexualita plní hodnotnou společenskou funkci - napomáhá sexuálnímu rozvoji adolescenta a zabraňuje možnosti početí. (Tato jistě zajímavá teorie je ale samozřejmě jen představou, která nemůže být v dnešní evropské společnosti realizována.)

Důkazů o lásce mezi muži a chlapci máme spoustu. Homosexuální lyrika zažila rozmach v 6.století př.n.l -například básně Sapfy či Solóna.

Ženy neměly v řecké společnosti dobré postavení. Zastávali v ní okrajové místo, jejich údělem bylo starání se o dům a rodinu. Měly minimální práva a hlavně se dbalo na to, aby byly tiché a nesnažily se projevit vlastní názor. Platón postavení žen shrnul ve svých Zákonech, v řeči proti Nerovi., kdy říká že kurtizány jsou pro potěšení, konkubíny poskytují každodenní osobní služby a manželky rodí děti a oddaně se starají o domácnost.

Muži si své manželky pečlivě vybírali, ovšem s rozumem. Manželky měly mužům dát zdravé, pěkné potomstvo, vášeň si muži schovávali pro své milence- muže.

 

Římané byli oproti Řekům v přístupu k sexualitě méně přirození. Vypovídá o tom například jiný přístup k nahotě, která byla u Řeků naprosto běžná a přirozená. Římané se více zahalovali, což vidíme i u soch, které "oblékali", což u Řeků nebylo běžné. Řecká představa o romantické lásce mezi muži se Římanům protivila, římská sexualita byla postavená na právu znásilňovat. Římanům byla vštěpována mužská nadřazenost, a to i v sexualitě. Styk se svobodným mladíkem byl trestný, povolen byl jen styk s vlastním otrokem. V případě sexuálního styku s cizím otrokem se platila pokuta. Sexuální přitažlivost tedy hrála při kupování otroků významnou roli. I když měly římské ženy lepší postavení ve společnosti než ženy řecké, lesbismus Římané neuznávali, považovali jej za snahu žen vyrovnat se mužům. Z římských básní adresovaných ženám se dozvídáme, že si Římané více cenili heterosexuální lásku než Řekové. Ovšem s mužskou bisexualitou se ženy musely prostě smířit.

Ve 2 stol. př.n.l se v Římě vlivem Řeků měnily sexuální mravy, láska k chlapci začala být módní. Muži se o sebe začali více starat a začali se zdobit podobně jako ženy. Císař Nero často působil zženštěle, zvláště když veřejně vášnivě líbal svého otroka Spora. Římané si ovšem uvědomovali, že jejich zženštilost je zrádná. Začala mizet hranice mezi pohlavími a mužnost tak mohla být lehce podrytá. Důkazem toho je i Octaviánovo označení pro Caeasara - Královna (Caesar měl i další přezdívku - omnium virorum mulier, omnium mulierum virum - manželka všech mužů, manžel všech manželek). Láska císařů k mužům dochází až tak daleko, že Hadrianus uznal božské pocty svému zemřelému otrokovi Antinoovi. V roce 342 n.l. císař Constans zavedl za homosexualitu trest smrti upálením za zaživa. (Podle Aurelia Victora byl Constans sám homosexuál). Později vyšly zákony zakazující mužskou prostituci, nejsou však známy nějaké oběti. Prostituce znamenala pro státní pokladnu příjmy, a tak se tolerovala. Císař Justinián trestal od roku 533 n.l . homosexuální projevy kastrací a upálením. Justiniánův dvorní kronikář Prokopios tvrdil, že přijetí tohoto nepopulárního zákona, který projevům homosexuality stejně nezabránil, mělo důvod politický, nikoliv náboženský. Nařčení z homosexuality bylo jednoduché a lehce se tak zbavovalo nepohodlných lidí. Kromě tohoto politického důvodu však existovaly ještě důvody další. Homosexualita přestávala být prospěšnou, lidé se dožívali nízkého věku a velké množství lidí zemřelo na následky katastrof, jako byla například častá zemětřesení. Bylo tedy třeba zvýšit porodnost. Justinián homosexuální hříchy označil za příčiny všech těchto katastrof a tento názor panoval ještě po dlouhá staletí.

 

Pohled na homosexualitu po další dlouhá staletí ovlivnilo křesťanství. Opusťme teď různé interpretace biblických textů, které se snaží najít v bibli náznaky toho, že homosexualita není hřích. Apoštol Pavel v listě Římanům jasně odsuzuje homosexualitu, stejně jako se v Levitiku objevují texty, které jasně říkají "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."¹ Křesťanská církev na těchto a dalších textech postavila svůj přístup k homosexualitě a k sexu jako takovému. Sex byl určen pouze k rozmnožování a pro křesťana bylo nejlepší zříci se sexu úplně. Ve středověku byla homosexuální láska považována za jeden z největších hříchů, inkvizice se domnívala, že přichází od satana. Sodomie (homosexualita, zoofilie, styk s mrtvolami a masturbace) byla nejhorším zločinem. Jako hřích byla označována jakákoliv sexuální aktivita kromě "klasického sexu", který byl určen k rozmnožování. Od druhé poloviny 13. století se ve většině zemí Evropy zavedl trest smrti pro homosexuály. I přes zákazy se ale homosexualita stále objevovala, a to i z praktických důvodů. Muži se ženili později, okolo třiceti let, dívky už od dvanácti let. Podmínkou pro manželství bylo dívčino pannenství. Co měl muž do doby než dosáhl věku pro ženění dělat? Měl možnost sexu s prostitutkou, což ale bylo finančně nákladné a nebo sexu bez následků - sexu s mužem. Je tedy celkem jasné, že homosexuálním stykům se oddávali i muži, kteří by v dnešním světě byli považováni za heterosexuály.

 

 

Po dlouhá staletí byla situace stále stejná, pohled na sexualitu pozměnily až osvícenské myšlenky. Osmnácté století je někdy označované za "zlatou éru erotiky". Nové filosofické a vědecké myšlení uznalo, že je sexualita základní vlastností všech lidských bytostí a že vyhledávání požitků vede k štěstí a takové počínání člověku diktuje příroda. Konečně byla vyslovena myšlenka, že sex je základní formou lidského potěšení. Jedním z osvícenských kroků měl být jistě i návrh Thomase Jeffersona (třetí prezident Spojených států amerických, 1743-1826), aby se sodomie trestala kastrací. Do této doby se sodomie trestala smrtí, a tak se Jefferson bezpochyby domníval, že jde o humánní krok.

Osvícenské myšlenky tak vytvořily prostředí, ve kterém mohli vzdělanci v 19.století lépe prosazovat svoje mnohdy revoluční názory.

 

 

Jak už bylo řečeno výše, v devatenáctém století se začaly objevovat nové názory na homosexualitu a začaly vznikat organizace pro sexuální osvětu. Uveďme si alespoň některá jména těch, kteří se snažili v evropských zemích a Americe změnit společenské smýšlení o homosexuálech.

Myšlenku, že je homosexualita vrozená jako první uveřejnil Karl Heinrich Ulrichs (německý spisovatel, 1825-1895), který je dnes oslavován jako první gay aktivista. Jeho přístup byl odlišný od jiných "aktivistů", kteří často sami byli homosexuály, ale trpěli pocity viny, a tak poučovali ostatní o tom, že je homosexualita špatná. Ulrichs se ke své homosexualitě přiznal a podněcoval další homosexuály k tomu, aby svou orientaci přiznali nejen sami sobě, ale i okolí.

Začala se také objevovat tajně a soukromě vydávaná literatura, která se snažila vyvrátit některá společenská dogmata. Mezi hlavní autory patřil John Addington Symonds (britský básník a historik, 1840 - 1893) a jeho spolupracovník Henry Havelock Ellis (anglický psycholog a spisovatel, 1859-1939). Jejich společná kniha byla v Anglii zakázána, ale byla mezníkem v historii homosexuality, jelikož Symonds a Ellis žádali úpravu zákona a informovanost veřejnosti. Symonds napsal ještě knihu, ve které odmítal zakořeněnou myšlenku, že je masturbace škodlivá a že vede k homosexualitě. Dále odmítl, že by homosexualita byla dědičná.

Dalším z řady aktivistů byl básník Walt Whitman (britský básník, 1819 -1892), jehož poezie ovlivnila mnohé spisovatele.

A v neposlední ředě již zmiňovaný maďarský lékař Károly Maria Benkert (1824 - 1882), který v roce 1869 poprvé použil výraz homosexualita. Jak už bylo v úvodu řečeno, v této době se homosexualita začala považovat za nemoc.

I přes snahu těchto aktivistů se společnost homosexuality dále děsila. Na konci devatenáctého století se objevuje první varování před lesbismem, do té doby společnost o sexu bez penisu vůbec neuvažovala. Lidé zpozorněli až po několika skandálech (např. New Yorský skandál, kdy se zjistilo, že dvakrát ženatý, uznávaný politik Murray Hall je ve skutečnosti žena.) V této době se navíc opět objevuje klesající porodnost a s tím i zvýšený boj proti lesbám a gayům.

Časem se objevili i další průkopníci. Magnus Hirschfeld (německý lékař, 1868 - 1935) v Německu roku 1897 založil vědecko- humanitární výbor. Poskytoval rady ohledně antikoncepce, zavedl manželské poradny . Ve své knize Homosexualita ženy a muže shrnul spoustu moderních poznatků a průkopnických názorů. Homosexualitu označoval za přirozenou věc, která se nedá léčit, či snad v životě získat. Homosexuální lásku stavěl na stejnou úroveň jako je láska heterosexuální a dokazoval neškodnost homosexuality. V květnu roku 1931 Hirschfeld navštívil ČSR. Svou návštěvou dodal všem československým homosexuálům odvahu do dalšího boje proti diskriminaci.

George Cecil Ives (britský spisovatel,1867 - 1950) založil v Británii Chersonský řád, který podněcoval vysoko postavené homosexuály, aby využívaly svůj vliv. To bylo ovšem velice těžké a vlastně nemožné, vzhledem k tomu, že jen za zmínku o homosexualitě hrozilo nařčení ze spáchání zločinu.

 

V roce 1914 byla založená Společnost pro výzkum sexuální psychologie, která se snažila o osvětové přednášky a o vydávání osvětové literatury. Až do začátku třicátých let to byla jediná společnost, která se zabývala problémy spojenými se sexualitou.

V roce 1928 byla založená Světová liga za sexuální reformu. Jejími čestnými prezidenty se stali Ellis, Hirschfeld a August Forel (švýcarský psychiatr,1848-1931). Apelovali na občany, aby pomohli vytvořit nový právní a společenský přístup k pohlavnímu životu mužů a žen. Usilovali o politickou, ekonomickou a sexuální rovnoprávnost žen a mužů, o reformu manželství a rozvodového práva, o zdokonalení sexuální výchovy, kontroly početí, reformu zákonu o potratech, prevenci pohlavních chorob a prostituce a o ochranu svobodných matek a nemanželských dětí. Sexuální rovnoprávnost řešila i otázku nespravedlivého přístupu k homosexuálům.

V Americe se podobnou společnost pokusil založit v roce 1924 Henry Gerber.(gay aktivista, 1892-1972) Členové jeho Společnosti pro lidská práva se ale dostali kvůli svým homosexuálním stykům do problémů s policií a Společnost zanikla.

 

Liberalizace, která se počátkem 20. století objevila, byla spjata s medicínským hodnocením sexuality. Ve dvacátých letech došlo ke zrušení trestnosti homosexuality v Německu a Rusku a diskuse probíhaly i u nás. K dekriminalizaci homosexuality v Polsku došlo v roce 1932 a ve stejném roce se sjednotila zákonem povolená hranice pro pohlavní styk pro heterosexuály i homosexuály (do této doby platila pro homosexuály vyšší věková hranice než pro heterosexuály). "…Nástup represivních a militantních režimů, nacismu a stalinismu, vedl k opětnému zostření právního posuzování homosexuálního chování, v některých zemích byla obnovena jeho trestnost…" ²

 

S druhou světovou válkou souvisí pronásledování německých homosexuálů. Neexistují oficiální záznamy o tom, kolik homosexuálů zemřelo v koncentračních táborech, ale odhaduje se, že jde zhruba o 50 tisíc lidí. (Některé prameny uvádějí čísla od deseti tisíc až po půl milionu homosexuálů.) Vzhledem k tomuto počtu se o osudu homosexuálů za druhé světové války nemluví tolik jako o osudu Židů. Homosexuálové museli nosit růžový trojúhelník, který v současnosti patří mezi symboly homosexuálů bojujících za svoje práva. Bohužel se tyto oběti nacismu ještě stále nedočkaly odškodnění, situace se začíná obracet k lepšímu až dnes.

Homofobie se však neobjevila jen v nacistickém Německu, ale také v americké armádě. Při vstupu do armády byli muži podrobení testům, zda nejsou homosexuály. Zjišťovalo se, zda voják není příliš zženštělý, či zda nemá rozšířený anální otvor. Samozřejmě že šlo o testy nepříliš efektivní, a tak se armáda musela potýkat i s postihy těch homosexuálů, kteří nebyli testem "odhaleni." Vojáci byli obžalováni ze sodomie, museli být ale ve zvláštním vězení, jelikož se armáda obávala z šíření této neřesti. Procento obviněných ze sodomie bylo ve třicátých letech velmi vysoké - některé věznice v USA uvádějí čísla kolem 40%. To byla samozřejmě obrovská čísla, a tak na konci třicátých let sdružení vojenských důstojníků zrušilo věznění homosexuálů. Homosexuálové byli označeni za duševně choré a většinou byli pod lékařským dohledem.

Válka tak byla velkou příležitostí pro lékaře, měli najednou mnoho příležitostí k léčbě homosexuality, a tak experimentovali. Lékaři často zkoušeli elektrickou šokovou léčbu či hormonální léčbu. Za vhodnou léčebnou metodu byla považována i lobotomie - tedy přerušení některých nervových spojů čelních mozkových laloků s ostatními částmi mozku. První poklus s lobotomií lékaři provedli roku 1941. Pacientem byl homosexuál s masochistickými sklony. Po lobotomii byl velice zmatený, ustrašený a nedokázal udržet moč. Tvrdil, že ho po operaci přešly homosexuální tužby, ale nedokázal se o sebe postarat. Nakonec se jeho zdravotní stav rapidně zhoršil a byl označen za dementního, při čemž byla jako příčina demence přiznaná právě lobotomie. Lobotomie se praktikovala ale i nadále, například v padesátých letech došlo v New Yorku ke stovkám lobotomií. Nakonec ale sami lékaři přiznali, že lobotomie nemění sexuální chování člověka. K pokusům na homosexuálech docházelo i na českém území. Pokusy praktikovaly dva sexuologové, J. Srnec a Kurt Freund. Freund byl známý pražský sexuolog, narodil se v roce 1914, od roku 1968 žil v emigraci a zemřel v roce 1996. O Srncovi se mi nepodařilo zjistit nic dalšího. Freund se Srncem používali emetika (léky vyvolávající žaludeční nevolnost). Tyto léky pacientům podali a pustili jim film s nahými muži. Požádali pacienty, aby si tyto muže představovali jako své sexuální partnery. Po pár minutách se pacientům udělalo zle. Tato procedura se opakovala šestkrát. Potom mužům pouštěly filmy s nahými ženami, před filmem jim ovšem podali injekci testosteronu. Tato metoda se zdála lékařům účinná, deset z dvaceti pacientů se "vyléčilo". Nakonec si ale Freund uvědomil, že jeho léčba nemá výsledky a stal se odpůrcem léčení homosexuality. Freund se nakonec zasloužil o dekriminalizaci homosexuality v Československu.

 

Velkým počinem bylo pro homosexuály vydání studie Alfreda Kinseyho, která měla dvě části. Sexuální chování muže (1948) a Sexuální chování ženy (1953) "…Na základě rozhovorů s více než 12 000 Američany různého věku, rasy, povolání, vzdělání, víry apod. informoval Kinsey o onanii a homosexualitě, nočních ejakulacích, sexualitě v dětství a vysokém věku, o orálním a análním sexu. Jeden rozhovor sestával přibližně z 300 až 500 otázek…" ³ Zde jsou výsledky jeho studie: Přinejmenším 37 % dotázaných mužů mělo zkušenost s homosexuální stykem. U mužů, kteří byli do 35 let svobodní, jde dokonce až o 50 % z jejich celkového počtu. Výlučně homosexuální jsou v dospělosti 4% mužů a 1% žen. (Uvádím jen informace o homosexualitě, studie se ale zabývala ještě mnohými dalšími formami sexuálního chování.) Kinsey vyslovil myšlenku, které se svět již dlouho děsil. A to, že lidé s homosexuálními zkušenostmi se vyskytují v každé věkové kategorii, v každé společenské vrstvě, v každém povolání, v městech i na venkově. Pro společnost byl do té doby gay nepřítelem. Význam Kinseyho díla je obrovský. Dílo bylo uznáno až mnohem později, v době svého vzniku ale mělo obrovský význam pro homosexuály, kterým dodalo spoustu odvahy a dokázalo jim, že netrpí sexuální úchylkou.

 

Šedesátá léta jsou dalším výrazným mezníkem. V této době se sex velmi zviditelnil, začal být považovaný za rozkoš a zábavu. Lidé již zřídkakdy vstupovali do manželství jako panici/panny, získali lepší přístup k antikoncepci, čímž sex získal úplně novou podobu. Přesvědčení, že láska ke stejnému pohlaví je přirozená, začalo stále více pronikat mezi veřejnost.

 

 

Tento trend byl ale ukončen objevením nemoci AIDS v osmdesátých letech. Velké procento nakažených představovali právě homosexuálové. Ve společnosti se opět objevil několik stovek let starý názor, který jsem již zmiňovala ve spojitosti s císařem Justiniánem. A to, že homosexuálové mají na svědomí tuto hrůznou chorobu, která se začala rapidně rozšiřovat. Na konci osmdesátých let bylo ve Spojených státech víc jak sto tisíc případů AIDS. Společnost jen velmi pozvolna začala přiznávat, že AIDS není nemocí homosexuálů, ale homofobní reakce se v souvislosti s AIDS objevují dodnes.

Dnes se setkáváme se sexem dennodenně, dobrovolně i nedobrovolně. Je tak častý, že už jej často ani nevnímáme, nenápadně zaujal své místo v televizi, tisku, reklamě. Přesto není snaha o zrovnoprávnění homosexuálů snadná.

Většina odborné veřejnosti souhlasí s tím, že je homosexualita vrozená, neměnná sexuální orientace člověka a že nejde o nemoc či úchylku. Přesto se stále setkáváme s názorem opačným, například dvě internetové encyklopedie homosexualitu charakterizují jako sexuální úchylku (deviaci), charakterizovanou pohlavními styky mezi osobami téhož pohlaví.

 

o Gay iniciativa - sdružení které se snaží působit ve prospěch gay-lesbické komunity

 

V České republice nedávno způsobilo skandál rozdávání publikace Terapie homosexuality od holandského psychoterapeuta van den Aardwega do českých škol. O přeložení a vydání knihy se zasloužilo sdružení Exodus, které "…Pomáhá lidem trpícím homosexualitou prostřednictvím terapie či podpory života v čistotě žít plnohodnotným životem…" ⁴ Podle občanského sdružení Exodus je lepší žít v celibátu než v homosexuálním vztahu. Kniha má lidem, kteří trpí "homosexuálním postižením" pomoci na cestě k heterosexualitě. Jak vidíme, stále existují lidé, kteří homosexualitu považují za postižení. S českým vydáním této knihy je spojeno i jméno bývalé psycholožky Sexuologického ústavu 1. LF UK Ivy Šípové, což u odborné veřejnosti vzbudilo značné údivy. Dle mého názoru je publikace Terapie homosexuality sama o sobě škodlivá. Nejen protože podněcuje homofobii, ale protože působí proti samotným homosexuálům. Pokud se s takovouto publikací setká mladý gay či lesba, kteří si svou sexuální orientací nejsou jistí, posune je to o krok zpět. Snaha dnešní společnosti by měla být opačná- pomoci mladým gayům a lesbám v tzv. coming outu - což je "..proces rozpoznání, sebeuvědomění, přiznání své sexuální orientace a schopnost sdělit ji důležitým osobám (rodičům, přátelům)..." ⁵ "…Většina odborníků se domnívá, že (člověk, který vyhledal odbornou pomoc kvůli své sexuální orientaci - pozn.) má být veden k přijetí své orientace, a případnou snahu o změnu sexuální orientace vidí jako málo účinnou až nemožnou, ale především vysoce rizikovou: například hrozí zvýšené riziko sebevražedného jednání, jak uvádí zpráva Americké psychiatrické asociace z roku 2000…"⁶ upozorňuje sexuolog Ivo Procházka. Kniha i internetové stránky sdružení Exodus ovšem vypovídají o silném homofobním zaměření samotných autorů, což je možná dobře. Kdyby tento postoj nebyl na první pohled jasný, mohla by publikace působit dojmem, že stanovisko, které prezentuje je stanoviskem většiny lékařů.

 

DUHOVÁ VLAJKA

 

OSTATNÍ GAY SYMBOLY

 

 

 

 

Je nejznámější a nejpopulárnější homosexuální symbol, byť je spojen s tragickými osudy gayů za druhé světové války.
Historie růžového trojuhelníku začíná před druhou světovou válkou, v době nástupu Adolfa Hitlera k moci. Trojuhelníky na uniformách vězňů koncentračních táborů označovaly důvod věznění - sloužily i k vytváření sociální hierarchie mezi vězni. Zelené označovaly kriminální delikty, červené provinění politická, černé zločiny asociální. Dva překrývající se žluté trojuhelníky, tvořící Davidovu hvězdu, byly určeny vězňům židovským. Růžový trojuhelník nosili homosexuálové. Nejnižší třídu - homosexuální Židy - označovala kombinace žlutého a růžového trojuhelníku. Označení růžovým trojuhelníkem znamenalo nejen přidělování nejhorších prací, ale také utoky ze strany dozorců a spoluvězňů.
V sedmdesátých letech byl růžový trojuhelník vzkříšen skupinami, bojujícími za zrovnoprávnění homosexuálů, jako obecný symbol hnutí za práva homosexuálů. V osmdesátých letech , začala organizace ACT - UP ( AIDS Coalition To Unleash Power ) používat tento symbol otočený vrcholem nahoru - znamenalo to aktivní boj místo pasivního podlehnutí osudu.




P-Vlajka (Parents, Family and Friends of Lesbians and Gays Flag)

 

 

Vlajka Vítězství nad AIDS

 

Vznikla v komunitě v San Francisku přidáním černého pruhu k duhové vlajce. Má připomenout všechny, kteří podlehli AIDS. Seržant Leonard Matlovitch, významný gay veterán války ve Vietnamu umírající na AIDS navrhl, že po objevení léku na AIDS by měl být černý pruh ze všech těchto vlajek odstřižen a obřadně spálen ve Washingtonu